Únor 12

ČD - času dost ...

(11.2.2012)

Bylo nebylo, jako každých 14 dní, cestovala jsem do Šalingradu na odpolední kurz. Cestovala jsem vlakem, jak už to mám ve zvyku (čti: "protože všechny rozumně jedoucí přímé autobusy ze Šumperka do Brna jsou zrušené"). Vybabrala jsem se z postele ve stavu instantní mrtvoly a vyrazila do dvacetistupňového mrazu čekat na místní lokálku (familiérně přezdívanou "Mezistátní rychlík Šumperk-Kouty nad Desnou). Mrzlo až praštělo, ruku na madle od kufru jsem po pětiminutové cestě necítila a po dalším pětiminutovém čekání mi začla omrzat kožešina na límci kabátu. Lokálka jela - a jela včas. Bohužel, byl to jediný vlak, který dnes jel včas. Přijela jsem do Šumperka a čekala na navazující spoj do Zábřeha, kde jsem opět čekala na navazující spoj do České Třebové a tam jsem opět měla čekat na navazující spoj do Brna.

Problém ale nastal už v Šumperku. Jiný spoj, jedoucí z Hanušovic, měl na svém příjezdu do Šumperka 20 minut zpoždění z důvodu poruchy lokomotivy. A "můj" vlak do Zábřeha měl 20 minut zpoždění ... proč? No protože táhnul nefunkční vlak z Hanušovic.
Naštěstí mi to zpoždění nijak výrazně nenarušilo plány. Navazující spoj měl naštěstí taky zpoždění. V Zábřehu se tedy závody ve sprintu s kufrem nekonaly. O to větší obavy jsem ale měla z přestupu v České Třebové. Tam jsem měla necelých 20 minut na přestup a celých těchto 20 minut ukouslo zpoždění expresu z Žiliny. Tam se již sprint s kufrem konal. Ale byl úspěšný. Sedla jsem si do kupéčka k pánovi s netbookem a starší paní a vybalila šití. A jelo se. Jelo se ale ... trochu pomaleji, než by si jeden myslel. A jeli jsme až do Svitav, kde vlak zastavil. Bylo to kapku divné, protože ve Svitavách normálně nestaví. A stál tam deset minut. A dvacet minut. A půl hodiny. A ... pak nám nějaký hodný člověk z vlakové čety sdělil, že čekáme z důvodu ... poruchy lokomotivy!

Vlakový rozhlas stále hlásil delší a delší dobu čekání. "Měníme lokomotivu, budeme tu ještě hodinu a půl." Vzpomněla jsem si na ten otřepaný vtip, jak tak zastaví vlak uprostřed transsibiřské magistrály ... však ho znáte. Byla jsem čím dál nervóznější a už jsem začla volat do Brna, aby na mě někdo počkal v krámě a případně pozdržel čekající kurzistky. Při dalším průchodu pána z vlakové čety se ozvala spolucestující a průvodčího ukecala, že bychom se fakt potřebovali dostat do Brna, že by nám mohl mimořádně zastavit jiný vlak jedoucí tím směrem. Naštěstí to prošlo, takže nám za chvíli zastavil jiný vlak. Do Brna jsme teda nakonec dorazili s "jen" hodinovým zpožděním. Kurz jsem naštěstí stihla, ale bylo to o fous.

Co mi na tom přijde nejvtipnější? Nejsem železniční expert, ale většina vlaků vypadá jako pojízdné muzeum, ve vlaku je buď kosa jako v ruském filmu a nebo mají topení zapnuto na režim "Sauna", to vše podbarveno podmanivým zvukem bzučících zářivek ve vagonech. Ceny jsou čím dál nechutnější, ženské za kasou čím dál nerudnější (nebo snad k jejich popisu práce patří buzerace cestujících?) a když vlak dojede do cíle své cesty bez zpoždění, je to malý zázrak. Jo, České Dráhy by potřebovaly nějakou tu konkurenci.

Cestování vlakem může být celkem adrenalinový sport

(24.2.2012)

Moje minulá zkušenost s železniční dopravou nebyla zrovna, ehm, ukázková. To jsem ale ještě netušila, co se stane až sednu do vlaku příště. A povím vám že až budu mít někde další kurz, tak ještě zvážím možnost korálky nechat den předem poslat poštou a do místa určení jet na kole. I pokud vezmeme v potaz rychlost pošty a mou fyzičku, která za poslední roky dostala pěkně na frak, hádám že to nebude zrovna o moc pomalejší než moje poslední cesta vlakem do Brna.
OK, nečekám že zaměstnanci Českých Drah jsou všemohoucí a vševědoucí a schopní nějak magicky zabraňovat neočekávaným událostem na trati a nechci svými malichernými problémy zlehčovat tragédii, která za tím vším stála. Ale člověk přece jen sedá do vlaku s nějakou implicitní vírou v jízdní řád (plus mínus pár minut, však víme)

Z domu jsem startovala v deset hodin dopoledne, jela autobusem do Šumperka a ze Šumperka vlakem do Zábřeha, dále do České Třebové a nakonec do Brna. Všude zhruba dvacet minut na přestup a v Brně jsem měla být chvilku před půl druhou. Super, konečně budu mít čas se projít po Brně a nebo si zajet do Ikey koupit dalších pár ptákovin do čerstvě zrekonstruovaného pokoje a mám i jakousi časovou rezervu pro případ problémů.
První dva úseky cesty se odehrály bez problémů, ale ten mezistátní expres kdesi ze Žiliny měl zase dvacet minut zpoždění (při porovnání s předchozím zápiskem je jasné, že to asi nebude náhoda). Jenže v České Třebové se již sprinty s kufrem nekonaly. Nebylo třeba. Navazující spoj tak trochu ... ujel. Další spoj do Brna měl jet asi až za hodinu a půl. Povzdechla jsem si a s bývalou spolužačkou z gymplu, která taky cestovala do Šalingradu jsme se rozhodly tento čas strávit v nádražní hospodě, nad sklenicí kofoly s vhodným tuzemským aditivem.

Jakmile jsem seděla v dalším vlaku, doufala jsem že už bude všechno tak, jak to člověk od běžného cestování čeká. Omyl. Ve Skalici nad Svitavou náš vlak zastavil a neměl se k dalšímu pohybu. My jsme seděli ve vlaku a divili se, co se děje že nám nikdo nic neříká, na nástupišti v tu dobu už stáli jiní cestující a potutelně se usmívali. Naštěstí nám po několika minutách ti hodní lidi na nástupišti řekli, že máme přestoupit do jiného vlaku. A tam venku mezi přestupujícími lidmi běhala jakási osoba v železničářské uniformě a nevrle popoháněla přestupující lidi, ať si laskavě pohnou, nebo jim to ujede. Teď si dovolím odvážnou, ne-li kontroverzní myšlenku ... nebylo by jaksi jednodušší, snazší a rychlejší, kdyby tato osoba prošla vlak a onu relativně důležitou informaci cestujícím sama sdělila?

Všichni jsme nakonec přestoupili do místního couráku a vydali se na další cestu. Ve vlaku nám jakýsi jiný železničář povídal, že tímto vlakem jedeme jen do Rájce, kde přestoupíme na autobus, kterým pojedeme do Blanska a tam zase sedneme na vlak, který nás doveze do Brna. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že jo. V Rájci jsme vystoupili a před nádražní budovou objevili několik autobusů a hlouček pokuřujících a tlachajících řidičů. Dalších deset minut trvalo, než nám páni řidiči teda řekli, které autobusy skutečně jedou do Blanska a do kterých si máme a nemáme nastupovat (dlužno dodat, že každý další řidič, který mě osloví "hej ty tam s tím kufrem pocém" riskuje fyzicé napadení) a dalších deset minut zase trvalo, než jsme se skutečně rozjeli. Naše cesta ale trvala jen k prvnímu železničnímu přejezdu. Přijeli jsme k němu a závory byly dole. Projel vlak a závory byly pořád dole. Po pěti minutách projel další vlak. A závory se stále nezvedaly. Postupně projelo několik dalších vlaků a nakonec snad i ten vlak, ze kterého nás ve Skalici vyhnali. Náš železničářský doprovod několikrát telefonoval na blízké nádraží a žádal, aby nám bylo umožněno projet, ale zřejmě to bylo tak platné jako mluvit do zdi. Atmosféra houstla, nervy praskaly, ozývaly se výkřiky nevole i vole a čím dál více cestujících žádalo hlavu člověka, který ty vlaky pouští na trať a myslím že jsem nebyla sama, kdo pomýšlel na spáchání násilného trestného činu. Už ani nevím, jak dlouho to vlastně trvalo, než se závory zvedly. Když nás autobus za chvíli vyklopil v Blansku, stejně jsme ještě neměli vyhráno. Problém byl jasný. Zjistit kdy jede nějaký vlak do Brna. Zjistili jsme ... že v dohledné době se tady nic takového konat nebude a personál nádraží vypadal asi stejně zmateně jako my cestující. Tak jsme teda stáli v Blansku na nádraží jak ... víte co a čekali jsme co se teda bude dít. Kdyby nebylo několika přidrzlých spolucestujících, nedělo by se ani nic. Nakonec nás ten "náš" průvodčí poslal do vlaku, co měl jet úplně opačným směrem, cestujícím, co v tom vlaku seděli před námi zase vysvětloval, že budou muset přesedat a my pojedeme do Brna teprve, až převezou lokomotivu na správný konec vlaku. Takže před námi jenom další čekání a k Brnu zase ani o kousek blíž.

Nevím už, zda to celé bylo spíš tragické nebo komické. Kolem čtvrté hodiny jsem tak trochu nevhodn nahlas zapřemýšlela o tom, zda nebude lepší jít za této situace hledat půjčovnu kol. Toho se chytl jakýsi mladý muž, který mě, hloupou husu, musel nutně poučit o morálce a o tom, že "bych měla být ráda, že dráhy tu nepříjemnou situaci vyřešily tak rychle a pružně". No jo, problém je v tom, že jestli to tu ty dráhy budou řešit tak "rychle a pružně" ještě hodinu, tak do toho Brna ani nemusím jezdit a když už si to kecání mladý pán mravokárce tak užívá, mohl by to třeba vysvětlit kurzistkám a vrátit jim ze svého zaplacené zálohy, že jo. Nahodila jsem na pána syntetický úsměv od tykadla k tykadlu a pomyslela si něco kastraci provedené příborovým nožem a ketlovacíma kleštěma. Než jsem to ale stihla uskutečnit, vlak se rozjel směrem na Brno.

Vynechme běh s kufrem přes brněnské nádraží. Do Rooyi jsem dorazila sotva deset minut před pátou s jazykem na vestě a výrazem profesionálního zabijáka. Hanka na mě hodila soucitný pohled a řekla : "Teda Neli, ty vypadáš že bys potřebovala panáka. A možná dva ... ". Naštvaný škleb se pomalu měnil ve vyčerpaný úsměv, místo panáka jsem na místě vycudila konvici čaje, na stůl vysypala krabici rokajlu a kurz mohl začít s pouze zanedbatelným, několikaminutovým zpožděním.