Duben 12

Jak jsme mohli přežít vlastní dětství?

(8.4.2012)

Nedávno jsem zabrousila do těch nejtemnějších oblastí internetu a na jednom pochybném "dámském" webu (taky vám to zní tak podřadně jako "ženský časopis"?) jsem našla děsivý článek, který pojednává o deseti věcech, které nepatří do dětského pokoje. (Odkazem vás nepoctím, článek již zapadl někam hluboko do historie a hledat se mi jej nechce, možná vám ale jeho adresu prozradí strejda Google).
A tento článek pojednával o velmi nebezpečných věcech, které by mohly vašemu potomku způsobit újmu na životě či zdraví - a ve výčtu nechyběly věci jako třeba kaktusy a jedovaté rostliny (OK, beru, baštit kaktus není zrovna bezpečná zábava) nebo třeba patrové postele, kusové koberce, houpačky, okna a zrcadla.

Jo, naprosto rozumím tomu, že z patrové postele se velmi dobře padá, kusový koberec na podlaze může klouzat a způsobit že si nabijete ústa o nejbližší zeď a okno se dá jedním neopatrným pohybem proměnit v hromádku střepů, ale při čtení článku mě nemohlo nenapadnout, jaký je to vlastně zázrak, že naše generace přežila své vlastní dětství, protože většina z nás alespoň jednou v životě spala na patrové posteli, nikdo před námi neolepoval okna ochrannou fólií a nelepil protiskluzové podložky na koberce (sice to občas znamenalo trochu střepů, trochu krve a občas nějakou bouli, ale aspoň jsme věděli, že sklo řeže a kdo se bude klouzat na koberci, nabije si hubu) a občas jsme v zápalu hry sedli do dědečkovy kaktusové zahrádky (a pak si dlouhé hodiny tahali ostny z různých částí těla ...) A co hůř. Ještě než nám bylo deset, věděli jsme jak se lozí po stromech a po hromadách palivového dříví (které se mohlo velice snadno sesypat i s námi), do tmy jsme rajzovali po venku (a ani jeden z nás neměl mobilní telefon), sjížděli na kole všechno, co se na kole sjet dalo, chodili se koupat ke splavu na potoce, živili se zásadně jenom ovocem otrhaným ze stromů podél silnic (a nikdy nikomu z nás nebylo špatně) a četli jsme si zásadně s baterkou a pod peřinou. Namísto supermoderního hřiště s dvaceti bezpečnostními certifikáty a posudky od "odbor(del)níků" nám stačil dobře rostlý strom a roli houpačky zastoupila stará pneumatika pověšená na autolaně a žádné pískoviště se nemohlo vyrovnat naplaveninám písku na břehu potoka za barákem. Nejlepší hračky v žádném případě nebyly ty "bezpečné", sériově vyráběné plastové srandy ze značkového hračkářství - kus dřeva, kladívko a hřebíčky a nebo větev z pokácené lípy a starý kuchyňský nůž udělaly mnohem lepší službu a navíc si díky tomu dnes dokážeme pověsit na zeď třeba obrázek a nebo ořezat tužku bez ořezávátka. Ano, občas jsme se s tím kladivem minuli a praštili sami sebe a nebo jsme se fikli nožem do prstu. Zkrátka jsme nežili ve světě, který by byl přesně podle bezpečnostních příruček, ba naopak se v něm vyskytovala spousta rizik a jako správné děti jsme si ta rizika vždycky chtěli osahat - ale přes to všechno jsme své dětství přežili bez traumat a trvalých následků a byli jsme šťastní.
A je mi trochu líto dnešních dětí. Těch, které sice mají v deseti letech "chytrý telefon", značkové oblečení, výborné známky ve škole a každý den tři kroužky a jeden sportovní trénink, ale neumějí zacházet s penězi (protože v životě od rodičů nedostali kapesné a nebo s ním nemohli svobodně nakládat a pochopit,jak peníze fungují) nebo používat nůž (protože jim to maminka nedovolí, protože by si mohly ublížit), nevědí, jak se připravuje čaj (protože při manipulaci s horkou vodou by si přece mohly ublížit), těch které nikdy nelozili po stromech (protože je to přece nebezpečné), koupat se chodí akorát do vany (páč na koupališti nebo nedajbože v potoku nebo v zatopené pískovně je to přece nehygienické) a v životě by nesnědly neumytou lesní jahodu (dyť na to přece chčijou srnky, né?). Je mi líto, že tyto děti jaksi ztrácí kus svého dětství, ztrácí spoustu zábavy a spoustu příležitostí učit se nové věci - takové věci, které budou v dalším životě potřebovat, ale ve škole, v hudebním kroužku nebo na tanečním tréninku se je nenaučí. Jen málo lidí dokáže dnes něco vytvářet vlastníma rukama - a je-li manuální zručnost vlastností vzácnou, je zdravý selský rozum ještě vzácnější.

Jak jsme nezakousli veterináře ...

(13.4.2012)

Je tomu už pár dní, co jsem tak běhala po zahradě a hledala vhodné místo, kde by se dal nějak stylově vyfotit můj příspěvek do minulého kola freeform challenge. Ale namísto zajímavě vypadajícího šutru nebo větve jsem našla ... kocoura. Pospával v hromadě shrabaného listí, ale když jsem šla kolem a kocour si mě všiml, začal ukrutně řvát.
Když se zvedl a začal se potácet směrem ke mě, pochopila jsem proč. Pajdal po třech. Tu čtvrtou, pravou zadní, měl složenou pod ocasem a na první pohled vyhlížela jako z gumy. A věděla jsem že je zle. Sbalila jsem kocoura do krabice a jelo se na veterinu.
Cesta proběhla ... no, jak asi může probíhat cesta s vystresovaným kocourem o velikosti menšího tygra, který mimochodem k smrti nesnáší cestování autem. Přežili jsme to všichni, ale na víku od přepravní krabice stejně vznikly díry, škrábance a fleky od lidské krve. Budiž to ale kocourovi odpuštěno, na jeho místě bych asi vyváděla úplně stejně.
V ordinaci přišla na řadu oblbovací injekce, několik dojemných scén, kdy se mi zoufalý kocour snažil vlézt na rameno, noha nenoha - a nakonec rentgen. Jo, bylo to zlomené a kocour už měl na zítřejší dopoledne zarezervované místo na operačním stole.
Domů jsem už odjela bez kocoura s tím, že si mám na druhý den po poledni zavolat.

Doma panovala nálada jako na pohřbu a skončila až v momentě, kdy jsme si toho našeho malého lumpa vyzvedli. Probouzení z narkózy bylo těžké, kocour nevydržel na jednom místě a srdceryvným mňoukáním se dožadoval naší pozornosti. Nakonec mi vlezl do postele. Chvíli mi ležel k nohám a pak se rozhodl cestovat až k mému polštáři a každý krok provázelo bolestné mňoukání a trvalo to asi půl hodiny, než si našel vhodné "hnízdo", ale za chvíli se natáhl hned vedle mé hlavy a spal tam až do tří hodin do rána. Pak zase spustily "sirény" a ty pokračovaly až do šesté hodiny ranní, kdy už jsem se rozhodla to "zalomit", ať se děje co se děje.

Za dalších pár dní se kocourek smířil se situací, zjistil že nemá cenu se někde plahočit, lozit a skákat, když může v klidu spát na křesle. Ani si dokonce nestrhával obvazy - teda dokud nezjistil, že může. Tak jsme je nakonec společnými silami sundali úplně. Asi to mohlo celkem bolet, ale jakou měl kocour radost, když si mohl tu obvázanou nohu konečně umýt! Po týdnu se rozhodl, že pomalu začne tahat i stehy, takže na veterináře jich při příští návštěvě zbyla asi polovina.

A teď? Stehy jsou venku, rána zahojená a kocour bez jakýchkoliv problémů chodí, skáče, lozí po záclonách a dělá jiné hezké věci. Nejvíc mu ale vadí fakt, že ho v takovém stavu nepouštíme ven, čehož se poměrně hlasitě dožaduje v kteroukoliv denní i noční hodinu. Ale jinak je - alespoň z našeho laického pohledu - naprosto v pořádku, za což posíláme nejvřelejší díky panu doktoru Minářovi a ostatnímu personálu jeho kliniky.

Koupím kufr na kolečkách ... s pořádným podvozkem

(23.4.2012)

Koupím kufr na kolečkách. Ten co jsem měla doposud byl přímo skvělý. Dost velký na to, aby se do něj vešlo všechno potřebné kurzovací nářadíčko, ale dost malý na to, aby se vešel do limitu na příruční zavazdlo v MHD. A bez ohledu na svůj původ a cenu (pětikilo u vietnamců) měl celkem tuhý kořínek - vydržel asi pět let častého a pravidelného tahání po všemožných koutech naší země. A zabil ho až letošní Rokajlfest...

Celá akce na mě působila jako "blesk z čistého nebe", když jsem asi před měsícem na webu Okty narazila na upoutávku. A protože jsem minule slíbila organizátorovi, že se na ně přijedu znovu podívat, neváhala jsem s vyplněním přihlášky ani minutu. A nutno dodat, že jsem se v Praze už hodně dlouho neukázala. I tak jsem opět sbalila svých pět švestek, šest pětek, dvě trojky, bednu rokajlu a ještě jednu bednu rokajlu a kolem poledne sedla na vlak. Študáci se právě vraceli na víkend domů a v kupéčku bylo neustále narváno, zejména když v Pardubicích přisedli tři Indové s pětadvaceti zavazadly, z nichž každé přesahovalo objem i hmotnost příslušného Inda. V Libni Indové vyskákali z vlaku, za chvíli si uvědomili že ještě nejsou na hlavním nádraží a pět sekund před odjezdem naskákali zpátky do vlaku i s kufry. Fajn.

Na nádraží mě vyzvedla Natálka, se kterou jsme se vydaly na cestu po korálkových pamětihodnostech Prahy. Naše cesta končila u domu, který obývá moje drahá kolegyně Mája s přítelem. V Praze jsem strávila asi dva celkem náročné, ale velice fajn dny a v neděli se vydala zase směrem ku domovu.

A teď k Rokajlfestu. Slyšela jsem různé názory, mnohé z nich velimi protichůdné, ale můj osobní názor je ten, že akce má ještě daleko k dokonalosti, ale určitě to bylo o dost lepší nežli minule.
Stav webových stránek se příliš nezměnil. Dokonce byl problém vůbec najít místo konání a časy začátku a konce programu jednotlivých dnů festivalu. O jazykové stránce nemluvím, jelikož už organizátory znám a vím co od nich čekat. Jsem ale přesvědčená, že po menší jazykové korektuře a doplnění obsahu by ten web mohl přilákat více návštěvníků.
A určitě by bylo moc fajn, kdyby se akce začala plánovat s větším předstihem a větší propagace by taky neuškodila. Rozpis kurzů byl zveřejněn asi týden před začátkem akce. Kurzy v Rooyi bývají zveřejněny často s více než měsíčním předstihem. Taky si myslím, že kdyby se účastníci kurzů mohli přihlašovat přímo z webu Rokajlfestu stejně jako loni, určitě by to pro ně bylo pohodlnější, než se u každého lektora přihlašovat zvlášť a jiným způsobem. Na druhou stranu pak měli lektoři lepší přehled o skutečném stavu přihlášek.
Ale i tak byla účast na kurzech o něco nižší než loni a ještě více zaplakali prodejci hotových výrobků. Možná to bylo fakt nedostatečnou propagací. Bude-li se taková akce propagovat třeba v obchodech s korálky nebo na stránkách zaměřených na kreativní činnost, příláká to zase jen lidi, kteří si korálky sami nakupují a zpracovávají - a ti si asi jen málokdy koupí hotový šperk od jiného tvůrce (i když já sama jsem byla velmi okouzlena náramkem od Leňasky ;) a kdybych nosila náramky, asi bych své kolegyni dala cosi utržit). To by pak ale chtělo akci propagovat i mezi nekorálkující veřejnost a zároveň nabídnout i takový program, co by tyto návštěvníky zaujal (možná i nějaká přednáška či video o historii či výrobě korálků, kurzy nebo workshopy pro úplné začátečníky, módní přehlídka, výstava šperků).

A to bylo asi tak vše, co bych akci vytknula. Místo konání bylo skvělé. Možná ne tak dobře dostupné jako loni, ale pořád nebylo nic složitého se tam dostat. Jako bonus berme krásné a klidné prostředí se spoustou zeleně kolem. Až by si člověk řekl, že tak půvabné místo se snad v centru Prahy ani nemůže nacházet.
Uvnitř budovy bylo dokonce něco jako navigace - nic světoborného, ale aspoň něco, plánek prvního patra s očíslovanými místnostmi a seznam prodejců/lektorů spolu s rozdělením do místností. Jo, chvilku mi sice trvalo, než mi došlo že máme být až v prvním patře, ale nakonec jsem své stanoviště našla celkem bez problémů.
Prodejci sídlili ve školních třídách, podobně jako my. Musím říct, že to byly o sto procent důstojnější prostory než minule. Velké a světlé. A složení prodejců ... za to dávám jednu velkou pochvalu. Bylo jich více než loni a všichni měli spoustu zajímavého zboží. Mohli jste koupit skoro cokoliv, od rokajlu přes mačkanice až po kabošony a minerály, od komponentů přes koužky na chainmaille až po modelovací hmoty a jiné hobby potřeby.

Abych to shrnula - byla to fajn akce a pokud organizátoři vychytají zbývající chybky a prodejci ani lektoři to nevzdají, tak to určitě má budoucnost ;)