Červen 12

Jak se kocour stal otcem

(6.6.2012)

Líza Naše kočičí banda se už zase o něco rozrostla. Jako první to byla kočička jménem Líza a asi tři týdny zpátky to potom bylo Lízino potomstvo - rezavo-mourovatý a tmavě šedý kocourek. A tady je všechny máme ;)
Lízinka byla přistižena kterak namísto mateřských povinností lozí po vrbě a snaží se ulovit si něco k večeři, zatímco kocourky jsem musela přesvědčovat, aby mi chvíli postáli modelem.

BTW - pokud se tu najde nějaký kočkomil, který by si nejraději jednoho z těch dvou vrníšků pořídil domů, tak asi za dva měsíce bude mít příležitost. Pokud byste měli zájem, napište mi.
Jsou to tedy oba kocourci, po výborných rodičích - Líza je drobná mourovatá kočička, k lidem poněkud rezervované povahy, ale velice hravá a aktivní, učenlivá a vděčná za každé pohlazení, jejich otcem (který se dokonce aktivně podílí na výchově ;) ) je mohutný rezavý kocour klidné a mírumilovné povahy, neskutečný mazel a tak trochu "kočkopes", téměř neustále vyžadující kontakt se "svými" lidmi a dobře vycházející s ostatními kočkami.


Jak se trhovčí na Sovinci

(6.6.2012)

Už jsem se někdy zmiňovala o tom, že jsem se rozhodla "ze sportu" občas navštívit nějaký ten jarmark? Rozhodla jsem se tak po loňských vánočních trzích v Šumperku. Byla kosa, pršelo a kdejaký ofrněný pán si před mým stánkem odplivl se slovy "Zas ńáké tretky ... ". Ale byla to taky úžasná příležitost pro setkávání s lidmi, nové prostředí a člověk jaksi přijde na jiné myšlenky, načerpá inspiraci a tak trochu si vyčistí hlavu.
První "sportovní" příležitost tohoto roku se mi naskytla poslední červnový víkend na hradě Sovinci a byl to - šperkařský jarmark. Ta pozvánka nešla odmítnout.
On ten Sovinec sám o sobě je úplně úžasný hrad. Tak si nějak lážo plážo jedete po té hanácké placce a najednou se před vámi objeví majestátný krpál. A ještě jeden. A mezi těmi krpály na vás pak vykoukne vskutku monumentální hrad. Stánky se pomalu začínají stavět, od podhradí až po horní nádvoří hradu a vy se snažíte zjistit kdo tu tomu velí, kde si ukořistíte nějaké to svoje místečko a kam až můžete vjet autem. Ke vší hrůze jsme zjistili, že autem můžeme, či spíše musíme, vjet až na to horní nádvoří. Brány mezi nádvořími byly dost veliké a mnozí kolegové tam jeli s mnohem větším autem nežli s Octavii, ale stejně se divím tomu, že ještě máme zpětná zrcátka.
Chvilku po příjezdu jsem se potkala s mými blízkými i vzdálenějšími kolegy a kolegyněmi, z nichž nejbližší mi byly samozřejmě mé spolubojovnice jehlou vyzbrojené - Danka "Setapouch" a Vlaďka "Vladstraschna". Zabraly jsme si velkou část horního nádvoří, zbytek s námi sdílely tvůrkyně polymerových a cínovaných šperků a příliš ukecaný hrnčíř (řečnil ale jen v sobotu - v neděli seděl jaksi zamlkle v koutku a tvářil se přitom jako kdyby na žádném Sovinci nikdy nebyl).
Umístění stánků na horním nádvoří jsme chvílemi považovaly za nepříliš strategicky výhodné, zejména z hlediska tržeb, nicméně mělo to i své výhody. Klidná atmosféra, stín a úžasný výhled na hlavní program celé akce - divadlo, vystoupení šermířů, orientálních tanečnic či "středověkých" hudebníků. A co bylo na celém Sovinci nejlepší? Že tam nikde nebyl mobilní signál. Ne že bych nebyla ráda v kontaktu se svýmí blízkými, ale jeden víkend bez toho otravného "tydlifónu", bez komerčních sdělení od operátora a telefonátů od rodinných příslušníků, kteří si na mně vzpomenou jenom když potřebujou zapojit novou tiskárnu.
Situaci nám trochu zkomplikoval noční slejvák - samozřejmě nikoho z nás nenapadlo odnášet na noc ubrusy a látkové střechy stánků někam pryč. Naštěstí to, co v noci zmoklo, přes den celkem rychle uschlo a mohlo se tedy trhovčit vesele dále.
Jakmile jsme se ale v neděli večer pokusili přivolat si odvoz, pochopili jsme jak může ta absence mobilního signálu krásně komplikovat život. Asi čtvrt hodiny jsem teda obcházela hrad a "lovila signál" a přitom zírala na displej svého mobilu jako pan Spock na nefunkční trikodér. Signál jsem ulovila jedině uprostřed silnice před hradem, zhruba dva metry od autobusové zastávky - a stejně stál pěkně za houby a v telefonu bylo slyšet především to, jak osoba na druhém konci (bez)drátu brble, protože vás špatně slyší.
Nicméně odvoz se nakonec podařilo zajistit. Teď jen snosit z hradu "vybavení" (a zjistila jsem že i ten můj "chcípáček", který nazývám stánkem je ve své podstatě velká, těžká a neskladná sviňa) a vydat se ku domovu ... umřít na vyčerpání :D

Sečteno a podtrženo, byl to fajnově strávený víkend. Pokud jste na Sovinci ještě nebyli, zajeďte si tam - je tam nádherně a ten bezmobilní klid je ve své podstatě děsně fajn. A nějaké akce s jarmarky se tam pořádají snad každý týden, takže se tam možná potkáte se mnou nebo s některými z mých šikovných kolegů.