Srpen 11

Dva úhly pohledu na oranžové vesty

(27.8.2011)

Přátelé, kamarádi, rok s rokem se sešel a ve Zlíně už zase burácí motory (a že se kur*a dobře poslouchají ... ) a zase jsem u toho nechyběla.
Tradiční výjezd v sobotu v pět hodin ráno jsme tentokrát zavrhli a vyrazili o jeden den a jednu hodinu dříve. Tedy v pátek ve čtyři. Tedy jsem nařídila budík na třetí hodinu a stanovila si bohulibý plán že bych taky mohla jít brzo spát. Když jsem ale kolem jedné ráno zavírala notebook, usoudila jsem že to byl fakt jen plán.

Jedním z problémů letošní Barumky bylo horko. Horko strašné, nesnesitelné, ne-li dokonce horko sviňské. Však mě znáte, optimální teplota k provozu je pro mě někde mezi 18 a 22 stupni. A na pátek hlásily "rosničky" maximální denní teploty dosahující k 36 stupňům celsia. Jediná doba, kdy byla venkovní teplota poněkud snesitelná, byla doba mezi páteční třetí a sedmou hodinou ranní, tedy doba nutná k přípravě na přesun a k samotnému přesunu, ale musím vám říct že i přes veškerou averzi k časnému vstávání - tyhle noční cesty miluju. Silnice jsou prázdné, kromě pár dalších "nočních ptáků", všude kolem ticho, klid a mír a jenom vaše autorádio do toho tak trochu provokativně "řve" o něco více nahlas než obvykle ... je to ještě kazeťák, old-school záležitost, ale i to je součást té atmosféry. Jak se pomalu ale jistě blížíte k cíli, "cvrkot" pomalu nabývá na intenzitě, s přibývajícími hodinami také přibývá cyklistů i chodců spěchajících "za svým", než vás nakonec přivítají měkké a příjemné paprsky ranního slunce - k tomuto většinou dojdete někde mezi Přerovem a Zlínem na těch úžasných okreskách - jsou to obyčejé cesty v poli, lemované ovocnými stromy, ale jsou široké, krásně předvídatelné a už jenom ta jejich atmosféra vám tlačí pedál na podlahu. Jsou vaše, svět je váš, celý svět jste jenom vy, vaše auto a sbírka hitů z let osmdesátých a vy víte že přesně toto jsou všechny potřebné ingredience k absolutnímu štěstí. Když se povede a dáváte si tuhle noční štreku právě v době Barumky, je možné že právě tady potkáte nějakého "rozdováděného" pořadatele, který vás s velkým stylem předjede a vy víte že si to nemůžete nechat líbit. Někde ve Fryštáku tuto soukromou ranní RZ vyhrajete a do Zlína dojedete pomalu znovuzrození, štastní a poctivě natěšeni na to co se bude dít. Když nad tím tak přemýšlím, je to skoro jako nějaký rituál, který vám pomůže odhodit starosti za hlavu, pomalu posvátný obřad, bez kterého by Barumka sice pořád byla Barumkou, ale celý zážitek by byl minimálně o polovinu méně "kulervoucí"

Kolem sedmé jsme tedy dojeli do Zlína - tentokrát bez závodu s pořadatelem - a navštívili naše první "technické zázemí". Tetě jsem předala domácí zemědělské přebytky a krabici "sprostokomerčních" ketlovaných náušnic a se strýcem jsme jeli na shakedown do Halenkovic. Povím vám že už o půl deváté tam ze mě chcal pot proudem a někteří "pořadatelé" mi zase zvyšovali tlak jen co to dalo - třeba ten archivní kus, co si tam roztáhl div ne hospodský slunečník a tak přes něj bylo naprosto prd vidět, a nebo zase zmalovaná slečna v minisukni, která nás v rámci "bezpečnosti diváků" chtěla nechat přejet právě projíždějícím závodníkem. Ku velkému zklamání dané slečny (a velkému řehotu skupiny okolostojících diváků) jsme nakonec přežili bez jakékoliv újmy na zdraví a cti (snad jedině čest oné oranžové s(v)lečny mohla být poněkud pošramocena oním výsměchem její "divácké skupiny"). No a vydali jsme se po trati nahoru do kopce, průběžně testovali výčepy, než jsme objevili celkem atraktivní místečko. Taťka okamžitě "hodil sicnu" a chopil se foťáku. Nadělal hromadu parádních fotek, načež se zvedl a zeptal se mě, zda náhodou nemá mokrý zadek. Měl. A nejen mokrý. V touze odpočinout bolavým nohám ho totiž nenapadlo zkontrolovat místo, kde hodlá spočnout ... a sednul si přímo do hromady tlejících trnek. Gatě jsme sice doma přemáchli, ale žádný valný efekt to nemělo. Co už. Snad pomůže vymáchání ve vhodné barvě na textil.

Ještě chvilku jsme spočli "v trnkách", pak jsme našli další pěkný flek - ale taktéž pod trnkovým keřem. Tentokrát byl taťka opatrnější a svůj "trůn" napřed zkontroloval. Další "znesvěcení" kalhot se naštěstí nekonalo. Kolem poledne jsme to už zabalili - viděli jsme toho dost a stejně už byl nejvyšší čas se dostat do civilizace.

Měla jsem ale ještě jeden malý restík. Na Rokajlfestu v Praze jsem slíbila Aničce z prodejny Střípek Štěstí, že se za ní někdy zastavím. Sjeli jsme tedy do města, zaparkovali ve Zlatém Jablku (ty jejich hyper-super parkovací automaty byl nám vidlákům čert dlužen ... :D ) a narychlo jsme tedy sběhli do místní korálkárny. Anička má na Lorencově ul. moc krásný krámeček, prostorný a hezky zásobený. Odešla jsem jen s dvěma pytlíky rokajlu, ale to proto, že jsem nestihla celý obchod důkladně prošmejdit, protože jsem nechtěla dopustit, aby táta vystál před obchodem důlek. Nakonec jsme se vymotali dokonce i z toho parkoviště, ale předpokládám že zejména pro taťku to byl tak intenzivní kulturní zážitek, že příště tam se mnou pojede maximálně na kole. Následně jsme zamířili do technického zázemí č.2, složili kola, obsadili strýcovu koupelnu a plánovali další postup. Moje letošní přání bylo podívat se aspoň na chvilku večer do města, na tu superspeciálku. Předpokládala jsem, že tam asi bude prd vidět, ale chtěla jsem to zažít, chtěla jsem to jednou mít kompletní. Kolem páté jsme na sebe s taťkou mrkli a vyrazili do města. Zbytek osazenstva zatím takticky vyčkával, Fera se synem chtěli jet později a Jenda ... ten asi vyčkával až se mu dostatečně vychladí birra.
Zcela zřejmě jsme si vybrali tu správnou chvíli, neboť jsme na náměstí přijeli zrovna v momentě,kdy tam ti naši borci najížděli. Byla to parádní akce, fakt parádní, jak se hezky v centru města štrůdlujou ty závodní speciály, jezdci vylézají "z ulity" a sundávají kombinézy, fotí se s fanoušky (taťka se mě pořád snažil ukecat, ať se jdu nechat vyfotit s Krestou - odmítla jsem, nebudu Romanovi kazit fotku :D ) Následně jsme chvilku spočnuli v parku, koupili další vody a vydali se kousek před start noční superspeciálky.
Když už jsme se bavili o těch "posvátných momentech", tak tohle se mezi ně počítá taky. Někdy si to zkuste ;)
Vrátili jsme se chvilku poté, co historici vystartovali do ulic nočního města. Fera se synem byli někde v terénu a Jenda cosi konzultoval s dr. Tuzemákem, načež vedl jakési silácké řeči o tom, že u mě by snad tu blbost pochopil, ale že táta jakožto šedesátiletý chlap je tak blbý, že se chodí dívat na jakéhosi Kopeckého a další žabaře, ze kterých stejně nikdy nebude mistr světa. Padlo ještě několik přirovnání k závodu místní mateřské školky na tříkolkách a hluboká filozofická debata o smyslu veškerého lidského snažení, úspěchu, motivaci a radosti. Nakonec jsem usoudila že než si opět vyslechnout tyto hluboké myšlenky, budu raději spát v autě.

Noc jsme přečkali relativně v klidu a ráno opět vypadli do terénu. Tentokrát jsme seděli kousek za cílem RZ Pindula ... a poprvé jsme potkali příjemného nositele oranžové vesty. Byl to borec kolem dvacítky, který se s náma dal do řeči a bylo vidět, že tuto práci dělá proto, že k tomu má vztah, dělá to rád a vyzná se v rally a při práci dokáže používat hlavu (tímto zdravím ;) ). Jěště před startem se nám povedlo navštívit taky místní vosí hnízdo, jehož obyvatelkám se zjevně nelíbilo, že jim taťka udupává kopřivy nad vchodem. On stihl utéct včas (díky bohu, čert ví co by na to říkala jeho alergie na hmyzí bodnutí ... ), mě se to už nepodařilo. Moje (mírnější) alergie na vosí bodnutí se rychle projevila solidním zarudnutím a svěděním, svalovými křečemi a bolehlavem, no a moje panická hrůza z těchto hmyzích potvor se zase projevila tím, že jsem divoce poskakovala po trati a vytřepávala vosy z kalhot. "Oranžový" borec poradil, že na to je dobrá cibule. No, bohužel, tu s sebou v batohu fakt nevozíme ;) Když si na místo onoho vosího incidentu sednuli dva pánové od Citroënu, chvilku jsem přemýšlela že si taky počkám až budou třepat vosy z kalhot, ale nakonec jsem jim řekla, že by si měli v rámci vlastního zdraví vybrat vhodnější místo k sezení a oba pánové neskutečně rychle prchli.
Za chvíli trať poněkud zpustla - Valoušek se mírně vysekal a RZ byla zrušena. Chvíli jsme ještě "oprdelkovali" na výjezdu na hlavní cestu, ale jakmile projeli i historici, zvedli jsme se a vydali směrem k domovu.

Sečteno a podtrženo, byla to zase úžasná akce, ale to na Barumce snad ani nejde jinak. Akorát by nám už konečně mohli dovézt ukázat toho Stratosa ;)

Co mi ale nejvíc hnulo žlučí jsou takzvaná bezpečnostní opatření, u kterých se nemohu zbavit dojmu, že jsou dělaná spíše proto, aby divák z celého závodu vůbec nic neviděl. Netuším jak funguje vytyčování těchto bezpečnostních zón, zda má pověřený člověk aspoň základní znalosti "selské" fyziky či je to jenom nějaký "bezpečnostní fašista" který by pod mottem "... kdyby to mělo zachránit jediný lidský život" nejradši vyhlásil celosvětový, trvalý a bezpodmínečný zákaz vycházení. Dle mého pozorování toto vytyčování ale funguje tak, že dotyčná osoba vybere a žlutou páskou ohradí místa, ze kterých při nejlepší vůli vidíte akorát tak anténku auta projíždějícího po trati, jsou vzdálena minimálně dvacet metrů od trati, nemáte ani sebemenší šanci tam najít kousek stínu, nachází se tam hustý porost kopřiv nebo vosí hnízdo. Všechno ostatní je "zakázaná zóna" a pokud tam náhodou strčte palec u nohy, běda vám.
Na důkladné proměření dle výše uvedené metodiky je všechno důkladně zapáskováno, co není zapáskovano, tam se postaví improvizované "ploty", které se občas pro jistotu zaplácnou reklamním plakátem, aby ten okoločumící plebs náhodou neviděl víc než má.
A aby se dařilo udržet plebs na uzdě, je po trati rozeseto hejno tzv. "oranžových vest" - občas to jsou milí lidé, kteří mají blízko k motorsportu a chtějí pro to něco dělat, občas se ale nestačíte divit kde organizátoři vzali tolik arogantních rejpalů s IQ automatické pračky, jejichž slovní zásoba se omezuje na kouzelnou mantru "tady nesmíte" a několik sprostých slov, kterými častujou diváky. Nějaká rally a nějaká skutečná bezpečnost by jim očividně mohla být ukradená. A vůbec ... viděli jste někdy třeba na Eurosportu přenosy ze zahraničních rally? Kde lidi stojí kolem silnice kde jen to jde a uskakují pět metrů před autem? Ne, nechci říct že ty davy šílených fanoušků ze sk. B (amen) patří zpět, ale diváci i organizátoři by měli umět používat hlavu a dojít ke kompromisu, který bude bezpečný, ale poskytne divákovi to, co divák chce a co si zaslouží, co si to chlapi za volantem zaslouží ...

Tedy zdar a sílu tedy, a pokud někdo potkáte toho borce v oranžové vestě, který stál v sobotu dopoledne asi 100m za cílem RZ Pindula, vyřiďte srdečné pozdravení od těch dvou, co šlápli do vosího hnízda ;) A fotky budou někdy časem ... k vidění na obvyklém místě ;)