Srpen 10

Jak se Kyslíci překonali

(1.8.2009)

Můj vztah k firmě Telefónica O2 zde byl již několikrát popsán a již jen nadpisy článků, které obvykle začínaly slovem "Kurvadrát" tento vztah dokonale popisují. Nicméně po zkušenostech z minulého týdne budu muset tento vztah kapičku přehodnotit, hlavně co se týká milých pánů na lince "technické potvory". Věc se měla takhle. Už dlouho využíváme "pseudopřipojení" k Internetu od zmiňované firmy, ale poslední měsíc se tomu už nedalo říkat ani "pseudopřipojení", neb téměř každý den po dobu několika hodin klesala rychlost až k téměř neúnosným hodnotám a jediné co jaksi rostlo byl ping a moje poctivé nasrání ... dokud se spojení úplně nerozpadlo. Ping na google.com dosahoval až osmi sekund a moje poctivé nasrání bylo nezměrné a když tudíž začal net v pátek ráno opět stávkovat, rozhodla jsem se že budu své poctivé nasrání šířit jinam ... a jala se volat na technickou potvoru. Zvedl to příjemný mladý muž, kterému jsem přetlumočila svoje problémy a pak se začaly dít věci. Vykecávali jsme asi tři čtvrtě hodiny, přičemž jsme testovali linku, proměřovali a zkoumali, jak to že to nejede. Pán se mě sice několikrát snažil přesvědčit, že jsou problémy na mojí straně, což ale byla blbost, kterou jsem mu brzy rozmluvila (cituji: "Čert ví co vám na tom notebooku běží ... " "Já přesně vím co mi na tom notebooku běží."). Nakonec chybový stav odezněl, což pána na druhé straně trochu zamrzelo, protože jsme nemohli pokračovat ve "vyšetřování", nicméně slíbil že problém předá analytikům a provedou "restart služby" na jejich straně. Tak se stalo ještě ten den odpoledne a od té doby - světe div se - všecno šlape jak švýcarské hodinky. Tímto tedy děkuji svému kolegovi od O2 za příjemný rozhovor, ochotu a upřímnou snahu o vyřešení problému, která nakonec skutečně vedla k jeho vyřešení.

Deset deka antihmoty

(10.8.2010)

Je už relativně pozdě v noci, ale ještě pořád desátého a já mám jaksi potřebu sem hodit něco jako "memory dump". Cítím se divně, a to už posledních pár dní. Zdraví mi hodilo takový malý, ale nikoliv nevýznamný klacek pod nohy (či spíše něco na téma "ó genetiko, ty bezcitná mrcho!"), nedůvera k lékařům mi ale háže pod nohy klacky mnohem větší. Ono je celkem běžné, že dostat mě k doktorovi nejde ani heverem, tím spíš, když už se zcela nepříčetně těším na to, až mi zase nějaký kus dobytka zdravotnického personálu vynadá za vysoký krevní tlak, jak už to mají ve zvyku. To už toho dotyčného asi fakt vynesu v zubech.
O víkendu se stěhuju. Místo je irelevantní. Až na to že to zase bude kousek od FI v parádním, velikém, starobylém bytě. Bohužel, zcela naivně jsem doufala, že jakmile bude podepsána výpověď staré smlouvy, bude mou další největší starostí odnést postel o pět set metrů dál a hacknout další wifinu. Zatím tomu ale nic nenasvědčuje. Telefon mi vyzvání několikrát denně, na druhém konci drátu se nacházejí více či méně otravní lidi, kteří mi svými telefonáty dávají prostor k nácviku výslovnosti klingonských nadávek. Fakt že mě tyhle neustálé telefonáty čekají až do konce prázdnin bude tedy velmi přínosný pro mé jazykové vzdělání. Tu majitel, tam baby, tu někdo jiný, tam slovenský informatik, co už od poloviny srpna převezme moje místo. I hned jsem se jala obvolávat baby, aby s borcovou přítomností počítaly a aby nedošlo k podobné situaci jak začátkem měsíce ... to jsem vám asi nepsala, jak mě o půl šesté ráno vzbudil cizí polonahej (a sexy) chlap, že? Dejte si to do kupy s tou hypertenzí, jsem jenom ráda že mě z toho šoku netrefil šlak.
A víte co, dneska už jdu spát a příště si na tomto místě dáme něco na trochu smysluplnější a možná optimističtější téma ;)

Left My Pants in Zádveřice

(29.8.2010)
Možná znáte ty dvě holčiny co si říkají Mini Viva a mají na svědomí song s názvem "Left My Heart In Tokyo". Žánrově se jedná o takový ten sprostě obyčejný pop, ale poslechnout se to dá. Jediné co je na tom pořádnš cool je ale název, který jsem neváhala parafrázovat a použít pro každoroční report z Barumky. A nebojte se, o kalhoty sice půjde, ale zas až tak děsivé to nebude ;)

Na Barumku jsme se s taťkou těšili dlouho. Koneckonců vlhké sny o tom jak jsme závodili - a dojeli sedmí, o dvou Stratosech a o replice Škody 130RS nás strašily už asi měsíc předem. Noc předem jsem ani nemohla dospat. Vyjeli jsme jak už tradičně o páté ráno, před sedmou jsme dojeli do Zlína, zastavili se u strýce Ivana, co nám slíbil program a "protekční" visačky na volný vstup. Pak jsme přejeli kousek dál, do našeho obvyklého "technického zázemí" u dalšího strýce. Teta nám "preventivně" vynadala do "bandy ožralů" ( toš asi ještě nerozdýchala tu akci "pivo s urychlovačem" dva roky zpátky ) a spolu se strýcem se vydali odjet na dovolenou. Odjeli, ale na kole a do servisu. Kuna jim sežrala kabely od svíček na jejich Nexii. Doma zůstal akorát tetin bratr se synem, další dva aktéři proslulé akce "pivo s urychlovačem". My jsme teda složili kola a odjeli do Zádveřic na start. Agenti v oranžových vestách byli otravnější než obvykle (nechápu, v žádném případě nechápu proč, proboha, posílají diváky za pásku skoro dvě hodiny před startem), omladina co vybírala vstupné tam dělala téměř výlučně bordel, děda co jím šéfoval se tvářil důležitě jak hovno na palici (a neustále nás posílal na jakási "divácky atraktivní místa" na trati ... blbec, bych ho taky někam poslala) a jakejsi jeho kolega zase předváděl divákům, kolik sprostých označení pro ně zná. Nutno uznat, že to nebyl žádný žabař a některé diváky dokázal svým výstupem natolik znechutit, že se otočili, odešli a při odchodu mumlali něco o "kurvách jedněch zkurvených". Usadili jsme se pod stromem u cesty a další hodinku a půl tam oprdelkovali, než se začlo něco dít. A dělo se a byly to věci. Byly to vskutku zážitkové žně podobné loňskému "výlepu" v cíli RZ Pindula, terén byl o hodně lepší a přehlednější a jak se tam štrůdlovaly ty závodní speciály, no slint. Jediná nevýhoda byli snad lidi, protože i těch tam bylo jak hnoja a v každé skupině lidí se vždycky najde idiot, který vám vleze do záběru zrovna v momentě, kdy je nad slunce jasné, že jeho fotit vážně nechcete. No a pak taky začlo chcát. Vskutku ukrutně. Nahodili jsme stylové igelitové oblečky a čekali na historiky. Za chvíli byli pánové s pekelnýma mašinama na místě, zastavili na liduprázdné silnici a najednou začli promočení diváci opouštět své úkryty pod stromy a nějaký ten deštíček jim zas až tak moc nevadil. Byla jsem potěšena tím, že i dneska lidé mají nějaké to estetické cítění a ví co je hezké. Složení "historků" mě však notně zklamalo, poněvadž s oficiální startovní listonou toho nemělo příliš společného. Po průjezdu posledního historika jsme se vydali po směru jízdy nahoru s tím, že se upíchneme někde v zatáčce. Nakonec jsme se upíchli v jednom z těch "divácky atraktivních míst" v druhé zajímavější zatáčce po startu, rozbili tábořiště a otestovali výčep (och, můj kardiolog by řval ... :D ). Koncentrace lidí byla poněkud nehezká, ale na druhou stranu větší množství lidí a blízkost zdroje alkoholu téměř vždy značí příjemný doprovodný "kulturní program". A taky že jo. Zaprvé hned podél silnice se skvěla hluboká příkopka, která tak tvořila nepřekonatelnou hranici mezi "divácky atraktivním" a "divácky neatraktivním" místem. A zadruhé kousek za páskou stály vozy či v tomto případě spíše improvizované tribuny. Asi si dokážete představit jak může vypadat taková příkopka po dešti, ještě k tomu rozčamzaná od všech těch "poutníků". Sotva se tedy začla blížit skupinka "kolemjdoucích" k příkopce, celé divácké místo se začlo hystericky řepit, neb bylo dosti pravděpodobné, že některý z "kolemjdoucích" při překonávání příkopu padne na držku dle paradigmatu "heeep - plesk". Nebylo jich vskutku málo a některé vymóděné dámy s sebou pleskly opravdu "ve velkém stylu". No a na tribunách se začal formovat orchestr hráčů na vuvuzely (kurňa kterej blb tenhle krám vymyslel! ), dirigovaný přímo samotným "traťovým agentem", který navíc nově vzniklé hudební těleso doprovázel hrou na fotbalovou píšťalku. Do toho občas lítalo vzduchem bahno od kol některých jezdců, asi třikrát ještě sprchlo, pak jeli historici a to lítal vzduchem asfalt a úplně nakonec začli ožralci padat z tribun, tudíž jsme se vydali zpět k našemu technickému zázemí. Tam nikdo. I sebrali jsme se a vydali se trochu omrknout uzavřené parkoviště před obchodním domem. Musím říct že to byl hodně pěkný zážitek, parádní atmosféra podvečerního města a vůně benzinu, stánek s předraženými suvenýry, no nádhera. Obecně - ten Zlín je moc pěkné město s prazvláštní atmosférou, široké silnice, světla a majestátní budovy - ovšem nikoliv historické památky, ale dědictví dob ne zas až tak dávno minulých. I přes protivnou křeč v pravém lýtku jsem si tento večerní minivýlet skutečně užila. Po návratu jsme akorát sklopili dvě štamprličky na dobrou noc (och, mého kardiologa by zřejmě jeblo :D ) a vydali se chrnět. Nedalo se. Nic proti, strýcu, ale ty postele máte nějaké divné.

Na druhý den jsme měli naplánované to naše staré známé místečko za cílem RZ Pindula, ale tentokrát to bylo vskutku bídné. Opět se tam vyskytovala banda policistů, ale namísto toho aby odkláněli dopravu, chrápali v autě tak dlouho, dokud shora nepřijel takovej udělanej řízek (větší než já a taťka dohromady) a dožadoval se člověka, který "tam tomu velí". Podezření padlo dokonce i na mně, neb člověk co je na rally ve škodováckém tričku a má na krku "servisáckou" visačku prostě vypadá podezřele. Ten řízek zase vypadal děsivě a tak jsem radši začla nosit v kapse kudlu, kdyby se vrátil. Šel navštívit dokonce i hlídkující orgány, ale ti se před ním zamkli do auta, takže nakonec odešel s nepořízenou (a nasranou). Následně na našem místě začli houfem přibývat lidi - ale na škodu to nebylo, aspoň jsme s jednou milou handicapovanou slečnou splkly o všem, co je v životě důležité a aspoň trochu to smrdí benzinem (tímto zdravím ;)).
Průjezd závodníků byl už o dost méně příjemný. Startovní listina od předchozího dne řádně prořídla a na Pinduli se konalo mokré a blátivé peklo, ze kterého většina jezdců prchala tak rychle, že se tam dole u nás ani nezastavili (no, pár jo ... seběhli/sjeli jsme se na ně jak vosy na med a s jistou dávkou drzosti a posvátného respektu jsme jim čuměli do kabin, sahali na pneumatiky a nechali si opalovat chlupy na nohách plameny z výfuku). Nakonec jich odjelo asi pět a půl a jaksi nás to přestalo bavit, toš jsme se vydali směrem ku domovu.

Akce to ale byla parádní, co si budem povídat, zdá se že ta Barumka má čím dál tím větší grády ;)
Fotky už čekají jen na důkladné "probrání" a Imagemagick a budete je mít tady včetně minimálně jednoho ukrutně stylového wallpaperu. Možná už v pondělí, pokud budu mít po kurzu ještě sílu a chuť. ;)

Jo a ty kalhoty ... holt nepřežily moje věčné poskakování mezi autama, tudíž jsem celou sobotu běhala po Zádveřicích s vskutku impozantní ďourou v gatích ;). Příští gatě si asi budu muset na tom inkriminovaném místě (čti: "přechod mezi stehny a prdelí) nechat oplechovat :D