Listopad 09

Na posraného aji hajzl spadne ...

(22.11.2009)

Myslela jsem že se bude jednat o celkem idylický podzimní večer, který strávím "veselením se" s kolegy z fakulty a následně cestou přes celou Moravu za teplem domova. Již jsem ale pozapomněla na pana Murphyho a ono moudro, že pokud se něco může pokazit, tak se to pokazí.
Po pravdě řečeno, začlo se to kazit už začátkem měsíce, kdy jsem se v informačním systému zapomněla přihlásit na ono páteční "veselení se" (rozuměj "písemku z automatů"). Tohle opomenutí jsem zaregistrovala až v době, kdy byly všechna rozumná místa konání beznadějně obsazena a mě nezbylo nic jiného, než kvůli písemce cestovat na ulici Technickou. Už když jsem se tedy přesouvala na místo konání, začla jsem se zcela nepříčetně chechtat ... asi mi přišlo vtipné, že většinu lidí ze zastávky jsem aspoň od vidění znala od nás z fakulty a napadlo mě, že jsme o této hromadné akci měli uvědomit dopravní podnik, aby vypravil na Technickou speciální autobus. A taky mě napadlo jestli ten borec co s sebou táhne basu piv taky patří k nám. Smích mě přešel teprve až nám na místě rozdali zadání. Písemku jsem samozřejmě zkazila, páč na kažení písemek mám přirozený talent. Tehdy jsem ale ještě netušila že na posraného i hajzl spadne a moje blbost se teprve bude mít tu čest předvést v plné parádě.

Po písemce jsem chtěla jet domů. Jako úplně domů. Nedělala jsem si příliš velké iluze, že bych mohla stihnout vlak v 18:44, ale když jsem doběhla na nádraží, zahlídla jsem na informační tabuli, že vlak s odjezdem v 18:4x směrem na Prahu má 20 minut zpoždění. I zaradovala jsem se že budu doma možná o něco málo dřív, naskočila do vlaku, přisedla do kupéčka k jedné slečně (zdravím ;) ) a říkala si jak jsem to hezky stihla. Náhle jsem však pojala divné tušení a radši jsem se optala slečny, zda neví jestli tento vlak staví v České Třebové. Slečna znejistěla a pravila že "doufá, protože tam taky jede". Za chvilku se vlak rozjel a z reproduktorů se ozvalo, jak už je to ve vlacích EC zvykem, takové to typické hlášení zastávek. A prý : "Příští stanice - Pardubice, hlavní nádraží".

Jediné štěstí bylo, že jsme byly se slečnou v kupéčku samy a očividně jsme udělaly obě tu samou kokotinu, tudíž jsme mohly bez obav začít kurvovat dvouhlasně. Nejdřív jsme nadávaly jenom tak do větru, pak jsme začly nadávat samy sobě a nakonec jsme se s trpkým, tragikomickým úsměvem daly do řeči.

Po neplánovaném přestupu v Pardubicích jsem tedy dorazila domů asi o hodinu později, než jsem původně měla v plánu a ještě teď se ukrutně stydím, i když na druhou stranu si říkám, že při své blbosti jsem ještě měla štěstí, že to nebyl rychlík do Maďarska (no co už, kdybych se už ocitla na nádraží v Budapešti, asi bych se zkusila napíchnout na nějakou místní wi-fi, zjistila bych si kde je Hajdúnanás a zajela bych navštívit Anikó (autorku těchto úžasných věciček))

A poučení pro příště? Až zase někdo řekne, že informatici jsou nepoužitelní pro běžný život, nebudu se vztekat. A ne všechny vlaky, o kterých si myslím že staví v České Třebové, tam doopravdy staví ...