Září 08

Jak se hledá byt

Story jako tahle většinou začínají tím, že se dozvíte, že ač bydlíte v totální zadnici celé republiky, nebyla vám přidělena kolej. Nejspíš budete reagovat jako já, dštít na všechny univerzitní funkcionáře oheň a síru a vyjadřovat se jako průměrně zdatný dlaždič. Jakmile vás však tento nával vzteku přejde, začnete to nějak rozumně řešit. Já jsem zmobilizovala celý zbytek třídy, a jelikož většina mých spolužáků z gymplu bydlí ještě blíž k Brnu než já, je nasnadě, že jsme všichni skončili jako bezdomovci. Nakonec jsme spolu s mým hodně dobrým třídním kamarádem a ještě jedním negrem vytvořili úderné komando a pomalu začli shánět nějaký most poblíž centra Brna. A co čert nechtěl, veškerá iniciativa co se shánění týče padla na mě. Dopadlo to tak, že jsem si do záložek v prohlížeči naházela kopu inzerátů na pronájem bytu, zabavila otci mobil (má paušál, který nikdy nestihne provolat) a šla si pokecat s realitní makléřkou, která měla na starosti první byt, který se mi líbil. Následoval asi takovýto rozhovor:
"Dobrý den, tady Gi, my bychom měli zájem o ten byt z inzerátu č. xxxx z nabídky vaší realitky ... "
"A kolik lidí?"
"Tři"
"Rodina?"
"Studenti."
"No, on majitel tam ale studenty nechce, to je tak spíš manažerský byt ... Takže jste tři? A jak byste to chtěli cenově, kdybych pro vás něco měla tak se ozvu."

Nadiktovala jsem makléřce (která pro mě už teď získala spíše pojmenování "čůza")cenu, svoje jméno a kontaktní informace a položila. Zanadávala jsem a volala dalším několika "čůzám", ale obsah našich rozhovorů byl zhruba stejný. Usoudila jsem, že s telefonním sluchátkem u ucha nejsem zrovna moc velký borec a asi ani nepůsobím dost důvěryhodně a rozhodla jsem se tedy zneužít e-mailového klienta. U netu jsem seděla asi do jedenácti, napsala asi čtvrt milionu mailů a vykalila asi půl lahve curacaa. Po víkendu jsem měla plnou schránku odpovědí "čůz" a jiných realitních agentů. Docela fajn. Domluvila jsem pár prohlídek ae středu jsem kontakovala mé dva spolubydly s tím, že zřejmě končí sranda a začíná náboženství a ve čtvrtek se jedou prohlížet byty. Průser ale nastal, když jeden ze spolubydlů řekl, že už něco má. Vytočil mě tak, že už jsem neměla vůbec sílu mu vynadat. Po krátké válečné poradě s druhým spolubydlou jsme se ale rozhodli že to stejně risknem, zkusíme to ze začátku táhnout ve dvou a třetího seženem

A ve čtvrtek se jelo do Brna. Jako první jsme se stavili v Kohoutovicích, kde jakási paní v rodinném domku pronajímá pokoje studentům a měla jsem s ní domluvenou prohlídku. Domek byl skoro až v lese a když jsme otevřeli bránu, naskytl se nám pohled na vskutku majestátní krpál a uzoučké "schůdky" z nakradených dlažebních kostek a někde nahoře jsme tušili dům. Představa jak se tam nahoru škrábeme s cestovní taškou plnou věcí a notebookem nebyla moc potěšující, o to více nás ale znepokojovala cesta "domů" za deště nebo náledí. Proto jsme se na místě vytočili a nepřiměřenou rychlostí vypálili z ulice. Protože jsme ale měli času nazbyt, stavili jsme se u tety. Teta je kapku tělesně postižená, ale jinak pohodová, akční a chytrá ženská, a strýc je rázovitý Brňák s nepříliš jasnou minulostí, jehož kecy vám stoprocentně natrhnou bránici. Po chvilkovém posezení u tety jsme se vydali do první realitky. Předtím jsme si skočili na pivínko a pak jsme šli jednat. Podepsali jsme zprostředkovatelskou smlouvu, která nás zavazuje těm mrchám vyděračským v případě pronájmu bytu zaplatit docela tučnou provizi a pak jsme přistoupili k samotné prohlídce. byt byl v centru, asi pět set metrů od mojí fakulty a asi čtyři sta metrů od kolegovy fakulty ve vskutku ohavném cihlovém baráku. Byt prozatím obýval zřejmě studentský pár a byt nepůsobil nijak útulně. Ovšem v případě provedení debordelizace a vybavení bytu vhodným nábytkem a nějakým zeleným šáším se tam bude bydlet o něco líp než pod mostem. Po prohlídce jsme si zašli na další pivko a nějaký žvanec a v osm byla další prohlídka – v malém rodinném baráčku v Komíně. Narozdíl od bordelu v centru byl tohle nádherný, nově zrekonstruovaný byt, ovšem sdílení chodby s majitelem a nutnost jezdit denně šalinó nás odradila. A o dva týdny později jsme už měli klíče v ruce. Och, nádhera, jdem se opít!

Brnooo, Brnooo ...

Ano, zřejmě mi ty cesty do Brna nestačily a v sobotu šestého září jsem byla v moravské metropoli znova. Pokud se ptáte na účel mé návštěvy, nebyl to ani FUDcon (páč Fedoru nepoužívám) ani jiná férová akcička. Šlo o první fázi mého přesunu do Brna zároveň s první fází debordelizace bytu. Původní plán akce byl takový, že v neděli sednem do spolubydlova auta a něco málo popácháme a pojedeme domů. Moje maminka byla ovšem jiného názoru. Jelikož jsem jí nadšeně líčila stav našeho bytu slovy "Ten bordel prostě musíš vidět, to je bomba", rozhodla se naložit do auta pár kousků nábytku, hromadu hader a dva krýgly a nakvartýrovat se do bytu o den dřív a začít s likvidací nepořádku. A tak jsme taky udělali.

Jakmile nastala příhodná denní doba, vydaly jsme se do nedalekého obchodu, kde jsme nakoupili základní potraviny, chmelové produkty a čistící prostředky a hurá na Stalingrad.

Až do té doby jsem si ani nepovšimla, s jakým bordelem mám tu čest. Původně jsem tu chtěla do detailů popsat, s čím jsme v našem kvartýru měli tu čest, ale protože toho asi nebudu schopna ... ten den odpoledne mi volal spolubydlící, jak jsme na tom. Suše jsem konstatovala, že pokud máme dodržet nájemní smlouvu a vrátit byt v takovém stavu, v jakém jsme ho předávali, bude třeba potřít kachličky lepidlem, nasypat vedle sporáku dvoucentimetrovou vrstvu bordelu, ale možná my stačilo tam natentovat a nablít do lednice, a že tak obecně jsme sem vůbec nemuseli jezdit uklízet, stačilo by ještě asi čtrnáct dní a špína by začala opadávat sama. Blbě se řepil. Řekla jsem si že i na něj dojde, koneckonců čeká na něj balkon a koberce. Zlatý hřeb našeho bytu.

Odpoledne jsme se s mamčou stavily ve Vaňkovce a přitáhly luxusní rychlovarnou konvici, radiobudík a jedny levné plavky z výprodeje. Jelikož už jsem všeho měla plné brejle, pustila jsem se dokonce do estetické úpravy bytu. Kýčovité obrázky od Vietnamců jsem hromadně přesunula do malé a temné předsíňe, kde nepůsobily tak ... debilně jako ve velkých místnostech, kde jsem na uvolněné háčky provizorně napíchala oškubaný, osm let starý kalendář s fotkama z Paříže a celý kvartýr jsem tedy vyzdobila ve stylu From Paris To Berlin, nebo spíš From Paris to Brno. Na radiobudíku jsme naladili jakousi místní obdobu Frekvence 1, a uznám, mám oldies ráda, ale "odcamcaď pocamcaď", když tam začal Gotťák vřískat jakýsi song, jehož obsah i podání mi přišlo poněkud chlípný (už si nepamatuju, co to bylo), zkusila jsem chytit Evropu 2, ale tam poněkud podobně vřískala Rihanna či jak se ta koza jmenuje, tudíž jsem hned přeladila zpět na tu místní "old school", přece jen Laura Branigan sedí mému pochybnému vkusu víc než Rihanna i s Gotťákem dohromady. A já jsem při tom vybalila korálky. Něco málo jsem si ukroutila a šla spát. Na standartním dvojlůžku byly jakési pružinové matrace. Původně jsem jejich kvalitu komentovala slovy "Lepší než drátem do oka", ale až pak jsem si uvědomila, že jsem nebyla moc daleko od pravdy. Matraci jsem hodila do kouta a vzala zavděk tím tvrdým pod ní. Ale spalo se tam perfektně.

Na druhý den jsme ještě chvilku pucovaly co se dalo a kolem jedné jsem šla vyhodit mamču na vlak. Stavila jsem se v Tescu a když jsem se od šaliny vracela domů, zvonil mi telefon. Zvedla jsem a na druhé straně se ozvalo "A na mě nepočkáš?" Můj spolubydla byl asi dvacet metrů za mnou. A to měl přijet až zítra. Nevadí. Odstěhovali jsme obsah jeho auta domů a já mu jen tak mimochodem sdělila výčet problémů a závad. Začla jsem oknem, které nemá panty, rozbitým oknem a okny, která nejsou vytmelená, podivným vodovodním kohoutkem, který nekape jen za velmi specifických podmínek a tak obecně bordelem, který jsme musely likvidovat a tak obecně bordelem, který je ještě třeba zlikvidovat. A to balkon. Místní holubi si tam totiž zařídili hnízdiště a toaletu v jednom, tudíž pokud se někomu z nás něco stane, je to ptačí chřipka. Nicméně nalezli jsme tam skříňku, které ke štěstí chyběla jen sprcha, neředěné Savo a piksla Balakrylu, a několik hezkých dřevotřískových desek, ze kterých si po důkladné očistě a desifekci uděláme poličky. Z balkonu jsme vynosili pět velkých odpadkových pytlů bordelu a následně jsme se chtěli pustit do čištění koberců. Tepovač ale právě zahájil generální stávku. Nepomohlo ani rozebrání, opětovné složení, další rozebrání a sprdnutí spolubydlovy rodiny, která za tento stav tepovače zřejmě nese odpovědnost. Po posledním zoufalém složení se ale stroj rozhodl spolupracovat a proměnit několik kýblů vody s něčím v několik kýblů sračky a čisté koberce. Nádhera. Pak jsme se teda spakovali, pokecali se sousedy, stavili se na jedno v Plzeňském dvoře, několikrát blbě odbočili při výjezdu z Brna, stavili se v Olympii na pizzu a v ohromném slejváku se dopravili domů. A je dokonáno!

Být či nebýt ... chlap?!

Nebojte, následující text nebude obsahovat žádné feministické cancy ani úvahy nad tím jak super by to bylo mít "ho" a moct čůrat ve stoje.

I když ... bylo by to praktické. Minimálně kvůli těm špatným dnům v měsíci a kratším frontám na záchodech, ale to snad díky poměru mužů a žen na mojí škole nebude zas až tak žhavý problém.
Věc se má takto - ve čtvrtek je jakási imatrikulace, jestli jsem to dobře pochopila, je to slavnostní uvedení do akademické obce. No fajn, hlavní je to, že ten den máme děkanské volno a den předtím máme velký sraz Šumperáků v Plzeňském Dvoře, tudíž je jisté riziko, že na akci příjdu trochu nacamraná.

Ale zpět k tématu. Jelikož jsem ještě doma, rozhodla jsem se trochu zkulturnit povrchovou úpravu na mých nehtech, protože, přiznejme si, ten obouchaný a odřený lak asi na tak slavnostní událost nebude to pravé ořechové. Popadla jsem odlakovač a pikslu s lakama a dala se do díla. Nejprve jsem zkusila "stříbrný" lak, protože je to asi nejuniverzálnější odstín. Ten ale na nehtech nechával podivný perleťový povlak nestejnoměrné konzistence. Asi to bylo tím, že byl kupovaný u Vietnamců. Šel okamžitě dolů. Stejně dopadl i "značkový" oranžový lak od ségry. Ještě jsem riskla univerzální tmavě červenou. Jo, přesně tu červenou, kterou jsem si na nehty před stužkovákem namalovala Debianí spirálky, které byly těžce obdivovány ještě několik týdnů po plese. Na rozlehlé ploše nehtu na palci u nohy se projevil podobný efekt jako u stříbrného. Pryč s tím! Proč já to vlastně dělám? Protože se to ode mě očekává? Tak proč to sakra dělám, protože vůči věcem, které se ode mě očekávají, mám silnou averzi. Že bych už sama zdegenerovala? Nebo že bych právě dokázala svou kardinální neschopnost - že si neumím ani nalakovat nehty? Jo, umím rozebrat a složit compa a když mi dáte kleště a kus drátu, možná vám umotám náramek, ale jako prototyp dnešní moderní dívky jsem naprosto zklamala, protože si ani neumím nalakovat nehty ... Tak to už jsem z toho hotový jelen. A mimochodem, z kosmetického arzenálu, který by měla mít každá "moderní dívka" v koupelně, aby byla o 75,7% krásnější, si s sebou beru jen sprchový gel, zubní pastu, gel na vlasy, hromadu krémů od Vichy (vozí mi to ségra, já si s tím mažu nohy, protože je mám suchý a štve mě to), konopnou mast (univerzální lék na všechny kožní problémy), deodorant, parfém s feromony a kvůli té imatrikulaci jedny stříbrné oční stíny.

A tak jsem si představila baterii make-upů, pudrů, tvářenek, rtěnek, balzámů, masek a podobných sajrajtů, které v koupelnách přechovávají jiné slečny (a kterou bych zřejmě měla mít doma taky), situace, kdy jim dojde oblíbený make-up je pro ně tragédii srovnatelnou s tím, kdyby mi nějaký nezodpovědný pitomec odřel auto (asi bych ho na místě zabila), používají kopec vlasové kosmetiky, které jim víc škodí než prospívá, a než odejdou mezi lidi, dlouhé hodiny se nakrucují před zrcadlem a skuhrají, že mají moc široké boky, místo toho aby prostě konstatovaly že mají velkou prdel a prostě se šly bavit.

Tak mě napadá, nemaj to ti chlapi přece jenom kapku lehčí? Ke štěstí jim stačí zubní pasta s kartáčkem, mýdlo a deodorant, případně piksla gelu na vlasy. Jo, nakonec jsem sáhla po bezbarvém laku, kterým se nic nepokazí a není vidět, když se odře. A umím ho nanést tak, aby tvořil souvislou vrstvu. A ani ta mi stejně dlouho nevydrží. Do tří dnů ten lak určitě sedřu drátem.

Jak jsem se oficiálně Brňandou stala.

Tenhle zápisek už píšu ve svém pokoji. Internet tu ještě není. Chytla jsem tu několik zabezpečených wi-fi sítí, a to není ono. Zveřejním to buď až se píchnu na fakultní síť nebo až budu doma u své turborychlé dvoumegabitové lajny :D Ale teď k věci. Ráno jsme se sbalili a odjeli. Naši byli nervózní a já taky. Babička byla ještě nervóznější než my všichni dohromady. Ale až na pár štěkanců to moc nevadilo.

V Šumperku na Shellce jsme potkali – no hádejte koho? Paní Šrámkovou. Jak již někteří tušíte, jedná se o tu paní profesorku, která mě zbožňovala asi jako osinu v řiti a já ji nápodobně. Tudíž jsem hned nadšeně vysvětlovala našim, že v té červené Corse sedí ta pizda, co mi dávala nespravedlivý známky ze ZSV, a že bysme mohli počkat až bude platit a nachcat jí do nádrže. Máti se ale výraz, který jsem pro tu paní použila, velmi nelíbil a dala to patřičně najevo. No nic. U stojanů jsme byli spolu s paní Šrámkovou zároveň, s otcem jsme vylezli z auta a šli tankovat. Podívala jsem se na Šrámkovou stylem "Vidím tě, ale zdravit tě nebudu", otec ji pozdravil, ona odpověděla (pravda, řekla to takovým stylem, jako se běžně říká "zdechni, potvoro" ... ale stejně jsem se nestačila divit, kde v sobě vzala tolik slušnosti) a já jsem musela aspoň kývnout stylem "No tak nazdar, no ... " Pak jsem šla platit. Šramštajn v těsném závěsu za mnou. Platím, ignoruju, odcházím. Otec se ptá, proč jsem si s ní nepopovídala. Odpovídám že je zřejmě pod její úroveň bavit se se studenty a že je pod moji úroveň bavit se s někým, kdo se ke mě chová jako autoritářský zmrd (viz. D-Fens weblog). Otec kontroval tím, že jsem se té hodné paní aspoň mohla zeptat, jestli má radost, že už jsem pryč a jestli už si našla někoho jiného, koho bude buzerovat místo mě. To je pravda, nicméně stejně nemám zájem si ráno kazit náladu hádkou se Šramštajn, protože ta by mi ještě teď vyčetla všechno, co mi nestihla vyčíst za poslední čtyři roky. Jo, kdyby to bylo ve škole a před publikem, šla bych do toho. Byla bych třídní hrdina, protože pohádat se se Šrámkovou je svého druhu prestižní záležitost, která hodně vypovídá o charakteru a silné vůli a lidé, kteří mají na svém kontě několik hádek se Šrámkovou jsou považování za svého druhu hrdiny a patří jim všechny ženy kmene (nebo muži ... dle osobních preferencí, že jo ... )

No, a teď to zkrátím, přijeli jsme na místo, vyložili věci, nainstalovali mikrovlnku, několikrát se pohádali, máti zrobila něco k jídlu, ale já jsem se distancovala, naši pojedli a odjeli. Spolubydla už byl taky nastěhovaný, teda trochu, měl tam postel, skříň, peřiny a lahev minerálky a plnou lednici piv. Sákryš, dala bych si taky!

Zbytek dne jsem strávila průzkumem okolí, nákupem základních potravin, hrabáním se v korálkách. Schválně mrknětě do galerie, něco tam přibylo. A teď si otevřu to pivo!

Zápisek tak trochu pod vlivem.

A sklopila jsem čtvrtého Šeráčka, Jirka (spolubydlící a mimochodem „kořeň jak vrata“, toho musíte vidět!) sklopil pátého i zavelel: „Zaplatíme!“ Pak jenom vím, že jsem potřebovala nutně znát své rootovské heslo, protože můj miláček (myšleno notebook) jaksi nepochápal, že není 22:03 ale 23:03, a já jsem cítila potřebu to uvést na pravou míru.
Fakt, že jsem sjetá jak turbo jsem si uvědomila až v momentě, kdy jsem mountovala Windowsí diskový oddíl, abych si zkopírovala slidy z přednášky z funkcionálního programování a nový adresář, kam jsem je umístila, se jmenoval „Haskell pyčo“. Nicméně byla jsem velmi potěšena faktem, že Konqueror umí otevírat postscriptové soubory a usoudila jsem, že se mi funkcionální paradigma bude líbit, i když jsem většinu času přednášky prožila v euforii, že mám konečně k dispozici připojení k internetu a s pozorností jsem skončila v momentě, kdy přednášející řekl, že cvičení jsou nepovinná a že budem dělat právě Haskell. A už radši končím, neboť zítra jdu na deset do školy a pletou se mi písmenka. Ciao!

PS: A pokud chcete vědět kde v Brně mají točeného Šeráčka, tak je to hospoda Maxim na ulici Gorkého...

Nesnáším lidi!

(Upozornění, jedná se o můj typický sebelítostný, agresivní, útočný a vztahovačný zápisek psaný pod vlivem špatné nálady a žádné události v něm popsané nejsou tak horké, jak se zdály. Proti lidem v zápisku uvedeným ve skutečnosti nemám nic osobního, ovšem jen do té doby pokud oni nemají něco osobního proti mně)

Jo, zkuste mě naštvat. Ne nějak moc, jenom tak lehce, abych nevybouchla vzteky a nevysklila s vámi první okno. Třeba mě pošlete na druhý konec města do nějakého speciálního obchodu tak, abych tam přišla pět minut po zavíračce a nebo do mé blízkosti nasaďte osobu, která ráda uráží druhé kvůli jejich fyzické konstrukci, nebo jiného zmrda. S téměř stoprocentní pravděpodobností pak dřív nebo později podrážděně zavrčím : "Nesnáším lidi!"

Ve škole je fajn. Je tam hromada lidí, kteří jsou stejně divní jak já a právě jsem byla na přednášce, kterou vedla naprosto úžasná ženská, a byla tam sranda. Ženská se ptala, jestli je v místnosti někdo, kdo nemá žádnou zkušenost s Unixem a přihlásilo se asi pět borců. Wi-fi ale šla tak pomalu, že se mi až chtělo brečet. To ale nevadí.
Jdu domů. Venku už druhý den urputně chčije. V našem vchodě se pohybuje jakási ženská se řvoucím děckem v náručí a milionem tašek. Drží mi dveře. Vcházím, děkuju, a jelikož ženské zůstává ve výchozí pozici, jdu dál. Baba po mě štěkne : „A máte klíče?“ Jo, fajn chce si ověřit, jestli sem fakt patřím. Zajímavé autentizační opatření. „Jo“ „Tak zamkněte!“
A následuje půlhodinová přednáška o zamykání, a o tom, že „jestli chci aby nás všecky vykradli“ a poukazuje na papír o zamykání, že „tady to asi není jenom tak pro srandu.“ Jo, OK, beru to, zamykat se musí, ale zaprvé jak já jsem mohla čuchat, jestli jde ven nebo dovnitř a nebo jenom profesionálně zavazí ve vchodu a zadruhé, když po mě něco chce, mohla by aspoň být slušná a odpustit si ten arogantní tón a rozkazování cizím lidem, protože k smrti nesnáším, když mi rozkazuje někdo, kdo mi ve skutečnosti může vlézt na záda. Čapla jsem klíče, békla po ní „No tak promiňte“ a zamkla. Ještě cosi brblala a pak ze stejného důvodu sjela chlapa, který zrovna zcházel ze schodů. „A zamykejte!“ „Vždyť já zamykám“ „Já už jsem vás x-krát přistihla že nezamykáte … “ Ještě jsme se scukly u výtahu. Se stupidním pocitem se ptám „Kam jedete?“ Ona : „Až nahoru.“ Její syneček už začínal vřískat skoro stejně jak maminka a já se podívala na babu, na výtah na na schody a rozvážně opáčila : „No tak jeďte, já půjdu pěšky.“ A ještě teď cítím její vyčítavý pohled, jak si to jako dovoluju tady vůbec bydlet. Doma jsem si od srdce zanadávala, i když jsem si vědoma faktu, že to byla z části (a dost možná z větší části) taky moje chyba, a pomodlila se k Tučňákovi za to, abych tuhle paní potkávala co nejmíň.

Výsledek: Jsem asi ještě o kus horší člověk než jsem si kdy myslela a skutečně si nezasloužím žádné slušné jednání, jsem prachsprostý zločinec už jenom proto, že jsem si dovolila pronajmout tenhle byt, dýchat a mít velkou prdel a prakticky každý člověk má právo se mnou vyjebat jak hrdlo ráčí. A to, že mám zkušenost s Unixem je sice chvályhodné, ale nedělá to ze mě ani o kousíček lepšího člověka než jakým jsem.

PS: Začla jsem se učit používat vim. Je to velice hezký textový editor v příkazové řádce, ale možnost, že by to ze mě udělalo lepšího člověka je sice téměř nulová, ale aspoň tím udělám dojem na nějakého geeka a navíc z toho mám radost. A tak mě napadá, kéž by si i ta paní z pátého patra taky našla něco, z čeho by měla radost …

Středeční pařba, čtvrteční imatrikulace a spousta keců okolo.

(18.9.2008)

Začalo to tím, že můj spolubydla dostal od svého, podobně zvrhlého spolužáka echo na takovou zahajovací vysokoškolskou pařbičku v klubu Caribic. To byla akce, kterou nelze pohrdnout. Spojili jsme síly a v šestičlenné skupince v následujícím složení – negr, Jirka (spolubydla), Kuba (jeho spolužák), Vojta (můj spolužák) a dvě borky (Kubovy kámošky) – jsme se vydali do akce. Cestou jsme řešili kde jsme na škole a co děláme a Kuba si dělal prdel z naší skvělé fakulty, prý tam vleze a v místnosti tři ženský a čtvrt milionu chlapů. Přitakala jsem, ale dodala jsem, že se mi tam stejně velice líbí a vlastně si vůbec nestěžuju. V tom borky zpozorněly a jedna se mě zeptala:
„A ty seš na informatice?“
„Jo … “
„A … Seš normální?“
Nahodila jsem úsměv od tykadla k tykadlu a hrdě prohlásila : „Ne!“
Borka mi začla líčit, tak si zapsala předmět „Úvod do programování“ a totálně to nedává, tudíž nechápe, že by to mohl duševně zdravý člověk dělat dobrovolně. No nevadí. Posuňme se v čase o několik drinků a jeden ohromný kýbl cuba libre dál, asi tak ke třetí hodině ráno, kdy jsme se vydali pěšobusem domů. Jirka šel na druhý den na osm do školy a já měla imatrikulaci.

Pořádně jsem ani netušila, co si pod tím děsivě znějícím slovem mám představit, nicméně už jen skutečnost, že k tomu budem potřebovat společenské oblečení mě kapku děsil. Naopak fakt, že na ten den bylo pro prváky vyhlášeno děkanské volno se mi od začátku líbil.
Ráno jsem se probudila kolem deváté, provedla základní očistu a vydala se do školy zjistit co nového v prostředí informační dálnice, respektive co nového v prostředí informačního systému, nebo spíše konkrétně jestli jsem ten včerejší vstupní test z angliny doopravdy tak strašně podělala a nebo jsem ho podělala jenom trochu. Brzy jsem zjistila, že b) je správně a byla jsem vcelku spokojená. Pak jsem ještě zaběhla domů. Hodlala jsem si zavolat výtah, ten ale právě přijížděl do přízemí a v něm ta strašně milá paní z pátého patra. Ještě než otevřela dveře, brala jsem schody nahoru po dvou. To tak, další přednášku o domovním řádu bych už nervově nezvládla a zjevně bych se stala pachatelem násilného trestného činu. Doma jsem se hodila do gala (přeloženo : pokusila jsem se o to vyrobit svůj look tak, abych neděsila lidi na potkání a vypadala aspoň trochu jako ženská) a vydala se směrem k právnické fakultě. Kua, to to musí být u těch blbců, to to nemohlo bejt třeba u nás v počítačové hale? A jdu tam vůbec dobře? Když jsem se ale připojila k proudu hromady chlapů v kvádrech, usoudila jsem že jo. Na místě jsme se seřadili podle příjmení, napochodovali do auly, tam nám byla dána instruktáž, jak to bude probíhat, kdy zazní fanfára, kdy máme povstat, kdy máme sednout, kdy vejde jaký akademický funkcionář, kdy kdo bude mít proslov a co vlastně máme dělat my. Spolehla jsem se na svůj instinkt, který mi vždycky pomáhá z takových potenciálně trapných situací vybruslit s minimálními následky, a to sledovat lidi přede mnou a dělat to samé co dělají oni. Akce spočívala v tom, že jeden z funkcionářů přečte slib a pak začne volat lidi. Člověk přijde, přísahá na fakultní insignii nebo co, řekne „Slibuji“ a dostane papír psaný napůl česky a napůl v latině a velmi speciálním způsobem si jde zase sednout.

Přežili jsme to beze ztrát, já jsem tedy zapadla domů a duševně se připravila na hodinu angličtiny. Jedno z prvních slov (nebo spíše frází) které jsem z učitelova projevu zaregistrovala, byly „son-of-a-bitch“ a „shit“ a přednáškový sál umíral v záchvatech smíchu cca co tři minuty. Připomnělo mi to přednášku z úvodu do informatiky, kde jsme se taky vydatně nařepili, páč po nás přednášející chtěl, ať mu zamáváme na kameru a napíšeme případné otázky na transparent, a na konci a na začátku se nás ptal, jestli máme rádi céčko. Dobrej borec.

Jinak mě k smrti vztekly Windowsy. V SUSE mi totiž nechodí wi-fi, tak jsem ve škole odkázaná na tu poslední verzi „operačního systému“ od Velké Bílé Tlamy z Redmondu. A zjistila jsem, že hned jak toho hajzla pustíte na internet, defaultně se vás na nic neptá, stáhne si hromadu aktualizací, jejichž popis a funkce jsou popsány velmi obskurním způsobem, takže vlastně ani nevíte k čemu je to všechno dobré, a pak si je navíc ještě sám nainstaluje, dožaduje se restartu jako smilování božího a pak ještě otravuje při dalším spuštění s „konfigurací aktualizací“, která trvá tak dlouho, že nevíte, jestli se seknul, nebo doopravdy něco dělá. Tohle by podle mě slušně vychovaný operační systém neměl vůbec dělat. SUSE je v tomhle fajn. Aspoň vám to aktualizační udělátko řekne, že jsou k dispozici aktualizace a zeptá se, jestli je chcete instalovat, a ještě vám vcelku řekne, k čemu jsou a jestli vyžadujou restart (a dokud neupdatujete kernel, tak ho ani vyžadovat nebudou), a pokud nejste root, máte po ftákách. Ještě aby byl správce balíčků rychlejší (což ve verzi 11.0 prý je) a podpora hardwaru větší (a nebo moje lenost všechno si rozcházet ručně o něco menší) a jsem spokojená jako pivař u výčepu.
Proto jsem Vistám tuhle věcičku hned po zjištění utnula. U mě na počítači se žádná anarchie konat nebude!

Nesnáším lidi (už podruhé)

(21.9.2008)

Dnes jsem se busem v devět pět vydala zpět do Brna. V buse už bylo tak čtvrt milionu lidí a na sedadle, které mělo z hlediska uložení tašek nejstrategičtější pozici, seděla ženská, která tam seděla zjevně jenom ze srandy, páč žádnou tašku neměla. Tudíž jsem si tam položila kufr a šla si sednout jinam. Za chvíli ale dovnitř vlezla jiná baba - s kočárkem. Kufr jsem musela postavit svisle a tudíž mi nezbývalo než čekat, než mi kufr někde v zatáčce křapne na zem a budu mít po notebooku. Na příští zastávce nastoupilo dalších čtvrt milionu lidí a další paní s kočárkem. A všichni kromě pěti lidí vylezli na příští zastávce v pořadí. Proto se ptám, co, proboha co nutí lidi s malejma parchantama cestovat v neděli ráno dálkovým autobusem vzdálenost asi 15 kilometrů? Jo, teď stojíme v Jevíčku, za mnou sedí rodina s dvěma hyperaktivními dětmi, které vřískají na celý autobus a vedle mě sedí jakási anorektička, která na mě už od doby co nastoupila čumí jak pravicový extrémista do romské osady. Čím jsem si tohle všechno zasloužila?

Jak jsem stihla poprvé "prohrát" + další vysokoškolské postřehy

(23.9.2008)

Úvodem by to asi chtělo abych si sama v hlavě srovnala, proč jsem si vybrala zrovna studium informatiky, protože, jak mohu sama vidět, tohle není obor, kam by se absolventky gymplů jen hrnuly. Prvotní impuls k tomuto nastal, když mi bylo dvanáct a táta mi tehdy řekl něco ve stylu : "Jsi moc blbá na to aby ses naučila programovat." A já si tehdy řekla: A just jo! A druhý impuls nastal když mi bylo asi patnáct a na gymplu jsme dostali z matiky pana Strnada. Kromě toho, že se mu povedlo zlomit mou averzi k matematice, kterou jeho nejmenovaný kolega poctivě budoval celé čtyři roky, byl to zarytý propagátor Linuxu, jeden z mála učitelů, ke kterým jsem cítila přirozenou úctu jak kvůli znalostem a inteligenci, tak kvůli jeho osobnostním kvalitám, a nikdy jsem si ho nedovolila titulovat tak květnatými výrazy jako mnohé jeho kolegy. A jeho hobby bylo ptát se holek, jaký mají doma počítač, co na něm dělají a jestli mají Linux. Téměř pokaždé si vysloužil odpověď : "Hmm, nevim, hrozně starej... " Dodneška s hrdostí sobě vlastní vzpomínám na den, kdy se zeptal mně a čekal stejnou odpověď jako od všech ostatních. Přepočítal se. Odříkala jsem mu konfiguraci mého miláčka včetně všech úprav a vylepšení - a to vše se samozřejmostí až nevhodnou pro "křehkou a blbou" dívčinu.

Ale to jsem trochu odbočila. Pan Strnad nám v hodinách vždycky říkal: "A holky, proč nechcete jít na informatiku, budete tam jedna chytrá baba mezi stopadesáti chlapama." A já jsem dost zvrhlá na to, aby se mi tahle představa docela líbila. No, a tudíž jsem hojnou přítomnost chlapů na mé škole brala jako velmi příjemný bonus. Jelikož tam jsou ženské nedostatkovým zbožím, očekávala jsem že si budu muset dělat čárky za "sestřely" na víko notebooku a dle slov Jiříka, mého spolubydlícího, budu mít nejvyšší frekvenci sexuálních aktivit z celého bytu. Realita ale nakonec byla úplně jiná. Lukáš je borec od nás ze třídy a atraktivitou pro opačné pohlaví bych ho řadila zhruba na svou úroveň, no, taky to býval tak obecně takový asociální geek . Jednou teda prý randil s nějakou Warcrafťačkou, ale nevím kam až to došlo. No a na dnešní přednášku z matiky se ale Lukáš dostavil vyparáděný jak na rande. A taky že jo. Tlemil se od ucha k uchu a přisedl si k jedné docela hezké borce a celou půlku přednášky si něco špitali a v polovině se sebrali a vystřelili z posluchárny. Inu, je vidět že někdo po necelém týdnu chabé aktivity dosáhne úspěchu, někdo jiný po necelém týdnu aktivity dosáhne maximálně toho, že je jmenován hlavním doplňovačem piva do lednice.

Ale já si nebudu stěžovat. Včera večer dorazili kluci z přednášek/hospod/nákupů a jelikož blbé nápady visely ve vzduchu, za pomoci fotek vystříhaných z nějakého bulvárního magazínu a letáku z Tesca jsme začli upgradovat hodiny. Takové ty ohavné nástěnné hodiny z Ikey, které každý zná, ale nikdo je nemá rád, protože vypadají tak blbě. Naše squadra se potom rozdělila, část šla chytat naši fakultní wi-fi, další část šla lovit lepicí pásku do Billy a třetí část k nám teprve možná dorazí z kolejí VUT (Mira, náš spolužák z gymplu). Upgrade hodin byl celkem úspěšný, jen prosím, až k nám příjdete na návštěvu a budete se ptát kolik je hodin, nedivte se až někdo z nás odpoví : "Prdel na Papeže" nebo "Hřib na slipy". Poté co jsme úspěšně pověsili hodiny v kuchyni, vydali jsme se na Šeráčka. Ten jim po první rundě došel, tudíž jsme se hrdě sebrali a šli zkoumat noční Brno. Dorazili jsme do nonstop Tesca, ještě něco nakoupili (to "něco" bylo především teplé a nechutné čtyřiadvacetistupňové pivo, které jsme pak radši hromadně vylili do kanálu) a pak hrdě táhli domů. Byla to skutečně slušná akce.

Jo, a dnes ve škole to bylo taky slušný. Na přednášce z ochrany dat se hezky spalo, u automatu na kafe po mě chtěl nějaký týpek půjčit korunu a pak jsme se bavili o tom jak se mi tu líbí a funkcionálním programování. A pak jsem měla cvičení z angličtiny s pološílenou slečnou zřejmě rumunského původu, ze kterého jsem chtěla co nejdřív utéct a šíleně jsem záviděla těm ve vedlejší učebně, kteří právě cosi šíleně zajímavého programovali. Jo, a pološílená slečna mě překvapila svým pokusem o vtip, když chodila po třídě a ptala se nás na blbé otázky, právě když byla u mně naskočil mi na notebooku můj Matrixový screensaver, borka se zadívala na display a moudře pravila : "Oh, your computer writes some stuff! It is alive!" Efekt byl žádaný, páč půlka učebny chcípla smíchy. Akorát mému miláčkovi to myslím moc vtipné nepřišlo...

Jo, zítra už snad budeme mít net (20 Mega!) a doma to vypadá jako by se kluci nějak moc angažovali v kuchyni. Musím zjistit, co při tom rozbili.

Miniaturní fotoreport

(26.9.2008)

Jenom ve zkratce, páč chci rychle udělat update stránek a jít se mrknout do Rooyi na korálky, prý maj nové zboží.

  • Máme net. 20 Mbps je naprosto úžasný. Od té doby můžete v naší blízkosti chytat bezdrátovou síť "chuligani", ale je zabezpečená, a naši hoši, kteří tu síť zrobili, vám heslo neřeknou, ani kdybyste s nima náhodou bydleli, a já vám ho taky neřeknu, protože jsem si na něj taky musela přijít sama.
  • Kluci už odjeli a nechali mě doma samotnou s drátem. Takže se konečně můžu připojit z Linuxu.
  • Můj otec umí používat ICQ. Kolik z vás to může říct taky?
  • Mám rýmu jak vrata, ale vůbec mi to nevadí.
  • Zítra jdu na tuning salon na výstaviště. Doufám že vás tam potkám.
  • Dneska jsem dokonale zmátla jednoho borce ve cviku z funkcionálního programování. Když jsme měli vyrobit soubor pokus.hs, poradila jsem mu ať to udělá ve vimu, a jakmile nasázel vim pokus.hs, přepla jsem ho do vkládacího módu a nechala ho svému osudu. Asi jsem mu měla spustit nano, jak povídal cvičící.
  • Mám fotky. Teda, ne že bych jich měla nějak moc, ale aspoň mám ty naše geniální hodiny a DJe Veselose s pivním zátiším v pozadí. PS. Byli jsme střízliví, jen Mira si hrál na DJe a já do toho vřískala "Because The Night ..."